Tak nějak se dá jednoduše definovat hodnotový základ sociální ekonomiky. Jeho částí je sociální podnikání, které je u nás vnímáno zúženě – především jako cesta k pracovnímu uplatnění lidí se zdravotním nebo jiným – sociálním znevýhodněním. Stále více se ale prosazují i jiné formy společenského prospěchu – udržitelný rozvoj v regionech, enviro – témata, kultura či kombinace.

Tradice sahá daleko do minulého století, liší se v různých oblastech a zemích nejen v EU. Jižní Evropa staví především na soudržnosti rodin, komunit nebo třeba církví. Střední a severní Evropa spíše na začleňování znevýhodněných, ve Skandinávii třeba na svépomoci, vzdělávání a komunitním rozvoji. Sociální podniky působí i mimo EU, silné zastoupení mají v Severní i Jižní Americe. Nejčastější formou jsou družstva a asociace, ale i mutuálky (finanční vzájemné spolky) a nadace.  

V ČR se už od konce první světové války silně rozvíjel systém podpory zaměstnávání invalidů – dnes OZP, který je i dnes nejznámější formou podpory produktivní části této téměř milionové části české populace. Oprávněně sílí snahy podobně podporovat začleňování dalších skupin sociálně znevýhodněných, jejichž počet bohužel v této společnosti přibývá. Je však nutno si uvědomit, že existuje nesmazatelný rozdíl: zatímco většina sociálních znevýhodnění je nebo může být dočasná, invalidita je v drtivé většině nevratná a s věkem se míra omezení zpravidla zvyšuje.

Sociální podniky skutečně podnikají, pracovní místa nevznikají ve vzduchoprázdnu, ale na základě tržní soutěže ve volném konkurenčním prostředí. O společenskou odpovědnost podnikání (korporací) nebo společensky odpovědné zadávání veřejných zakázek (veřejná správa) se v praxi zatím moc opírat nemohou. Více než 4.000 zaměstnavatelů na „chráněném“ trhu práce není na obchodním trhu ani zákoníkem práce nijak chráněno (je to protimluv), jsou jen podporována pracovní místa OZP. Na druhé straně většina těchto zaměstnavatelů podle zkušeností není sociálními podniky ve smyslu hodnot a svého praktického chování.

V ČR, podobně jako v dalších částech Evropy s přerušenou historií (okupace, totalita), zatím nejsou sociální podniky zcela pochopeny a uznány, i u nás je tendence chápat je spíše jako „nový nástroj podpory zaměstnanosti“ znevýhodněných. Přesto díky evropským i tuzemským grantům, rostoucímu zájmu krajů, měst a obcí vznikají a rozvíjejí se (odkaz na www.ceske-socialni-podnikani.cz).

V posledních letech roste snaha o legislativní ukotvení pojmů sociální podnik a sociální ekonomika, jejich rozvojem se zabývají i instituce Evropské unie. Bohužel jediným resortem, který se v tom angažuje, zůstává už více než 10 let pouze MPSV ČR, přitom problém rozvoje SP se týká i dalších resortů – místního rozvoje, průmyslu a obchodu nebo životního prostředí.

Také poslední iniciativa MPSV ČR podporovaná zejména Pirátskou stranou – návrh zákona o „regulaci sociálního podniku“ působí spíše dojmem „nového nástroje podpory zaměstnávání“, zjevně spojeným s pokusem o „nápravu“ systému podpory zaměstnávání OZP dle zákona o zaměstnanosti.

Osobně jsem přesvědčen, že je potřeba především akceptovat společenský přínos a roli sociálních podniků (návrh zákona je omezuje pouze na zaměstnanost). Přijmout nadresortní dokument (např. Usnesení vlády), který zaváže ke spolupráci na podpoře sociálních podniků i další resorty. Pokud budou dle návrhu zákona podporována pouze pracovní místa znevýhodněných, vytvoříme jen kopii nevyhovujícího systému podpory zaměstnávání OZP. Pokud nebude podporován podnikatelský a regionální rozvoj sociálních podniků (mikro a malých), nebude účinná ani podpora pracovních míst.

Autoři textu: Ing. Bc. Michal Kučera, Ph.D. (Lilacosta s.r.o.) a Ing. Karel Rychtář (Tessea, z.s.)