Vážené dámy, vážení pánové, kolegové,

první měsíc roku 2022 je téměř za námi a přiznám se, že jsem ten přechod „starého“ do nového letos nijak nestačil zaregistrovat. Čím to? Že by těmi extrémně rychlými změnami počasí, nebo, že jsem opět řadu věcí nestihl a odnesl si stejně jako někteří z Vás spoustu restů do toho roku nového? Nebo snad tou hektickou dobou, kdy jeden nemá čas sledovat téměř nic, aby se nad tím mohl alespoň chvíli pozastavit a zapřemýšlet proč se tak děje?

Divná doba! Spoustu času věnujeme zcela nepodstatným, nedůležitým a mnohdy malicherným věcem, ty nám pak kradou ty vzácné chvíle, kdy člověk má žít a výsledkem pak je podrážděnost, strach, obavy, deprese a skepse.

Proto se může zdát na místě, když nám náš skvělý ředitel Čenda Absolon pozitivně smýšleje popřeje „s hlavou v oblacích, ale s nohama pevně na zemi… ano, chceme, aby svět byl zase NORMÁLNÍ“.

Toto a velmi podobná přání jsem slýchal v druhé polovině prosince, stejně jako začátkem roku, že prý už to trvá dlouho. Po štědrovečerní večeři si moje máma posteskla, jak je to nefér a proč zrovna my to musíme odnést. Čím jsme si zasloužili taková omezení na podzim života?

Na mámin postesk je jednoduchá odpověď. Sami sebou! Svým neomaleným a mnohdy marnotratným stylem života.

Přemýšlel jsem však nad zvěří, nad lesem, nad květenou. Jak asi oni vnímají Silvestra a vítání nového roku, ale hlavně jak si stýskají oni. Co oni na to? Čím si to zasloužili oni? Že jeden den nasněží a za tři dny vše extrémně odtaje. Že se právě dnes děje „třetí světová“ na celé planetě.

Bydlíme kousek od lesa, a když jsme si připíjeli, ve dvou, venku na terase, s psíkem vystrašeným a schouleným pod dekou v náručí, tak jsme nejen na obzorech sledovali něco, co připomínalo apokalypsu, 2. světovou, bombardování Berlína…

Co tedy ti, kteří za to nemohou? Za naše vrtochy?

Dnes posloucháme nářky o tom, že pandemické dopady a zdražování jsou děsivé, že je energetická krize, že MY přece chceme…, že už to teda fakt trvá dlouho a že chceme!!! ať už to je všechno jako dřív, že už toho bylo takt dost!

Přijdete však domů, stisknete vypínač a máte světlo. Otočíte kohoutkem a máte vodu. Necháte se „píchnout“ a jedete do Jugošky, nebo do Alp, protože tam přece jezdíte každý rok.

Nikdy od doby existence člověka moudrého jsme se my, lidé, civilizace, neměli lépe. Přitom mnoho lidí na planetě trpí nedostatkem pitné vody dodnes, žije v chudobě a o elektřině ani nemluvě.

Jak úsměvné! Přesto, dnes umíme na světě vyrobit miliony tun „prskavek“, které nám už při výrobě, stejně jako při distribuci a likvidaci odpadů spotřebují tolik energie a vody, že by to vystačilo na rok provozu nejedné, třeba africké, vesnice. O toxických plynech, které se při exhibici aktérů uvolňují, o panice a vyděšení zvěře, úmrtnosti statisíců ptáků všech druhů raději vůbec ani nepřemýšlet! Přidaná hodnota – naprostá nula. Efekt – radost z marnotratnosti. A takových ničemných rozmarů bychom napočítali.

Vracím se tedy k přání z loňského roku, kdy jsem Vás vybízel k uvážlivé podnikatelské činnosti s enviromentálním podtextem v každém oboru napříč našimi členskými firmami a živnostníky. Přestože se Vám jakékoliv zelené dohody či deklarace mohou zdát nesmyslné, abyste nadále respektovali nejen ve svém podnikání jeden z nejzásadnějších principů života, a tím je úcta k přírodě, úcta k tomu všemu, co nám naše planeta Země skýtá.

Už nikdy to nebude jako dřív a svět bude NORMÁLNÍ jen takový, jaký si jej uděláme. Globálně, všichni, bez rozdílu světadílů, států, mentality, umu a neumu, chuti i nechuti.

Nechci zacházet do polemiky, čím jsme si zasloužili pandemii. Psal jsem o tom již loni. Jen a jen vlastní vinou. Avšak co mi zásadně vadí a znepokojuje mě, je fakt, jak se umíme nechat manipulovat, omezovat a vydírat! Na straně druhé, jak neumíme již přinést oběť, či odříkání a utrhání si na tom svém blahobytu. Loňský rok mi přinesl v závěru obrovské zklamání nad vydaným neuvážlivým, nebezpečným a v podstatě hloupým NV, které definitivně rozdělilo společnost. Proto jsem rezignoval na post pozice místopředsedy naší komory s vysvětlením „svobodným jsem se narodil a svobodným chci zůstat“.

Nikdy už to nebude jako dřív. Logicky ani nemůže být. Nadto už jsme rozděleni, mnozí nechápeme podstatu bytí, a tudíž nemůže být svět zase NORMÁLNÍ.  

Pro mě byly poslední dva roky o poznání, pochopení a porozumění, o přijetí změny. Změna je tady a teď a my jsme již delší dobu její příčinnou. Pojďte ji tedy přijmout a pojďte s ní žít, stejně jako s ní žijí ti, co se jich na nic neptáme a jen je omezujeme. Třeba jen s tím faktem, že je to jiné než dřív a že to tak opravdu je.

Chtěl bych Vám tedy v závěru popřát, abyste se pokusili nalézt pochopení našeho lidského počínání a pokusili se přijmout změnu, bez které to nepůjde.   

Jakou změnu si naordinujete, je na každém z Vás. Někdo duševní, někdo fyzickou, ruku v ruce s kontextem zdraví, někdo rodinnou, pracovní, někdo životní, někdo žádnou. Vše je na Vás.     

A když už si ten krásný a krátký život, ve změně, či bez ní, budete užívat každý po svém, tak nezapomeňte na ty živočichy, a tu přírodu, kteří za naše činy opravdu nemohou. Mějte k nim úctu, lásku a respekt, vždy nám to oplatí.

Chci věřit tomu, že se nám to podaří a nebudeme vlastní vinou nuceni přemýšlet nad tím, proč to tak je a aby už zase bylo jako dřív.

Loni jsme vykopli naši roční sérii semi/webinářů s úvodním pojednáním o udržitelném podnikání a příležitostech Martinem Bursíkem, pokračovali jsme prosincovým povídáním o úsporné a udržitelné energetice a letos budeme pokračovat. S ohledem na současnou pandemickou situaci pravděpodobně až v březnu velmi zajímavým seminářem Les a my, my a les.  Tentokrát na zámku ve Křtinách.

Je tedy na co se těšit a společně s Lenkou Votavovou budeme velmi rádi za Vaše plodné příspěvky a inspirace o tom, jak se Vám daří udržitelně pracovat a podnikat a naplňovat tak Vaše vize a cíle.

Hlavy vzhůru! Užívejte zdraví a příležitosti pracovat a s tím bezpochyby přicházející emoce naplnění, radosti, lásky a štěstí ve všech formách a směrech.

Ivo Hutira

P. S. Pamatujte na to, že žádný živočich na planetě neslaví Silvestra, nevítá Nový rok, nepočítá do teď a od teď, žije tak, jak mu bylo předurčeno, tak, jak jej jen „my“, lidé, jsme schopni omezit a ovlivnit, ne-li rovnou zapříčinit jeho vyhynutí.