Vážené dámy, vážení pánové, kolegové,

vítejte v roce 2023.

Když se ohlédnu tři roky zpět a zejména pak za tím loňským, za tím, co jsem psal loni, tak se jednomu chce říct „došel inkoust, vyschl kalamář, není o čem psát, nic se nezměnilo, nic jsme nepochopili.“  

Skoro se mi u této myšlenky chce zůstat, avšak ono to jen tak jednoduše říct nelze. Když jsem psal o přijetí změny a naší příčinné souvislosti s ní, tak nikdo netušil, co nás čeká a bohužel nemůžeme vůbec tušit, co dalšího se v tom letošním roce přihodí.

Jisté je jedno, a to ten fakt a skutečnost, že naši planetu Zemi stále více zneužíváme pro svůj vlastní prospěch, rozmarnost, marnotratnost.

Často nyní slýchám: „To je hrozné, my tak milujeme lyžování a podívej se na to počasí, kdy už se to zase vrátí…“ „Proč zrovna já se mám uskromňovat, třídit papír, šetřit energie, podívej se do Asie, na Ameriku, co oni dělají, já nic nezmůžu, jsem proti tomu nicka…“ „No, jasně zase ten jejich Green Deal a ti zelení, pořád jen rýpou a nejraději by chtěli, aby se nedělalo vůbec nic, nic jim není za dost, Gréta pitomá, celej život dřu a chci si užívat, tak co mi bude někdo něco diktovat a nařizovat, dokonce vyčítat, že za to můžeme my, naše generace..."

Bohužel toto je nálada uvnitř skupiny, chcete-li davu většiny, civilizace. Nedá se to nijak okomentovat u starší generace a bohužel za to opravdu můžeme my. Smutné však je, že mnoho mladých lidí a to i těch, co jsou již rodičové, ignoruje zásadní změny v globálním oteplování, a pokračuje v ustavičném ničení životního prostředí, fauny, flóry, a podporuje tak vymírání živočichů na úkor blahobytu a spotřeby. Je jim skoro fuk, co se děje, oni žijí tady a teď s mobilem v ruce, který je má pravděpodobně spasit.

Takže, dolévám nachově modrou barvu do kalamáře, a když dovolíte zkusím pár řádků napsat.

Bydlíme kousek od lesa, ve srubu, svépomocí stavěném. Klasickém srubu s velkými spárami, ve srubu ze smrků, které by před pětadvaceti lety přirozenou těžbou skončily na pile. V podkroví s námi přežívají v průběhu roku různí živočichové. Kuna a hraboši se střídají spolu se sršni a vosami a někdy v zimě máme radost, že je na půdě živo a že tu nejsme sami. Biotop u srubu, napájený dešťovou vodou ze střechy, je báječným domovem žabáků, línů, tu a tam užovky, ale hlavně pítkem nejen sousedova včelstva, ale i zajíců, srn a vysoké, která k nám velice rádi chodí v nočních a ranních hodinách na návštěvu. Respektují náš noční klid a tak chodí, když už spíme. Oni všichni ti milí návštěvníci mají přirozený respekt zakořeněn ve svých tělech a genech po staletí a stále se jím na rozdíl od nás lidí v mnohých situacích řídí. Nezlobíme se na ně a jejich neohlášenou návštěvu vítáme, protože nám nijak neubližují, a máme je rádi.  

Jak úžasné je zůstat stát uvnitř biotopu a sledovat nálety vlaštovek, jiřiček, sýkorek, vrabců, zvonků zelených, stehlíků, brhlíků, dlasků, kteří se vám mihají tak blízko kolem hlavy, přičemž vám nohy okusují zvědaví líni. Kosáci jsou páni koupele a v příbřežní zóně se neostýchají si více zaskotačit, stejně jako někdy i strakapoudi, žluna či datel. Chudiny včelky někdy svou neutuchající žízeň při opylování přeženou a uvíznou pak na otevřeném jezírku, kdy ke břehu je pro ně hodně daleko. Často, bohužel, pomoc s dlouhým podběrákem přichází pozdě.

Jaká radost ze života! Jaká radost ze zadostiučinění, že jsou tu všichni ti naši spolubydlící s námi. Jak toho ale dosáhnout, aby tomu bylo stále tak? Aby ty milé a vítané nevystřídali ti, co po nich netoužíme? Ti co dříve či později přijdou, protože v nižších šířkách už se moc žít dát nebude?   

Že by zase nachově modrá docházela?

Jsem v tomto ohledu skeptik a nevěřím tomu, že se z toho homo sapiens s jeho rozumovou inteligencí a schopností mluvit, dnes s výdobytkem vždy ve střehu nejen na uchu, živý a zdravý dostane.

Ani já ani vy. Nemáme šanci. Na to je naše postupně cílená sebedestrukce příliš silná. Jsme příliš zahledění do sebe, do svého prospěchu a touhy po požitku, po poznání, ať již je vše myšleno sebevíc uvědoměle, upřímně a čistě. Čím dál víc kolem sebe a uvnitř kupíme. Jsme nemocní zvídavou touhou něčeho dosahovat a překračovat tak hranici rovnováhy. Hranici zachování biodiverzity. Hranici ber jen to, co dáváš.  Děláme to jenom my, lidé.

Tehdy, když jsme mohli chodit jen do práce, tehdy to bylo skvělé. Říkal jsem si, takto ano! A každý rok povinně. Všichni. Celá planeta. Každý rok jiný měsíc. Země si od nás oddychne, stejně jako příroda a přitom lehce snížíme stopu. Podívejte se dnes. Na ty přecpané dálnice, silnice. Aut jezdí stále víc a víc, víc a víc potřebujeme mít narvané obchoďáky. A já se ptám, kde je hranice, kdy prozřeme? Zřejmě potřebujeme dostat pořádně na zadek, abychom si něco uvědomili.       

Jsem skeptik, ale snažím se o tom alespoň mluvit, uvažovat, alespoň něco málo pro to udělat.

Trochu inkoustu ještě zbylo. Snad na to, abych se podělil o to, co jsem pro to, aby tomu bylo stále tak, udělal letos já. Vlastně již v loni v září. V roce, kdy jsem vám psal o nutnosti přijmout změnu.

Tedy, zde je ta má.

Sloučil jsem tři firmy pod jednu, zjednodušil tak jejich chod, přidal si starostí a získal jakousi duševní svobodu. Svobodu, že jsem alespoň špetkou do mlýna přispěl.

Jsem o tom přesvědčen, že to byl dobrý počin. Vědomě jsem si zvýšil riziko zranitelnosti, avšak snížil náklady na energie, snížil provozní spotřebu zdrojů, administraci, snížil spotřebu nákladů, s radostí odboural nežádoucí byrokracii a podporu mnohdy zbytečné a neúčinné státní úředničiny a při tom všem jsem ušetřil inkoust i ten papír. Ušetřil jejich výrobu a ušetřil tak planetu, v tomto případě od zbytečností, které pro to nyní opravdu nepotřebuji.

Těším se s přijatou změnou a chci přidat další, smysluplnou. Chci si uvědomovat naši pozici na Zemi. Chci být pokorný a ohleduplný vůči životnímu prostředí. Chci být uctivý k přírodě a je mou maximální snahou vykonávat naši firemní činnost, s vědomím zajištění potravy a boje o přežití, s opravdovou environmentální tváří. Letos ruku v ruce se starodávným, avšak velmi výstižným mottem „nesvítíte někde zbytečně?!“

Nachově modrá je již u dna a nyní nezbývá než konat. Konat a naplňovat kalamář ve snaze mít o čem psát, v touze nalezení radosti ze života.

Přeji vám všem úspěšný rok. Přeji vám nalezení smyslu a naplnění bytí. Přeji vám, aby ten letošní rok byl zdravý ve všech směrech a úrovních. A pokud máte stejné, či podobné pohnutky mysli, tak pište, konejte, GO GREEN je tu právě pro Vás.

Ivo Hutira

P.S. Zkuste věnovat kousek svého času se svými dětmi, vnoučaty, přáteli…, třeba i k opakovanému shlédnutí dokumentu Dědictví (Legacy 2021) od Yanna Arthuse Bertranda.

Jsem přesvědčen, že vám toto současné Yannovo výmluvné dílo utříbí názor na své úspěšné podnikatelské aktivity.