Voda je jako sůl v pohádce sůl nad zlato. Protože je zatím dostupná a má nízkou cenu, tak máme tendenci jí nevěnovat tolik pozornosti, jakou by si zasloužila. Na jedné straně sice proklamujeme, že je důležitá, a že její důležitost podpoříme i větou do ústavy, přičemž s účinkem stejným jako že podporujeme „světový mír“. Na druhé straně se ta proklamovaná „důležitost“ a „naléhavost“ v praxi projevuje jen spíše jako pilotní projekty nadšenců. Stačí se podívat na částky ve státním rozpočtu a srovnat s jiným kapitolami a na chování se v praxi. Na nové čistírny odpadních vod se stát chystá vydat cca 3–4 miliardy za rok, což je cena jedné stíhačky nebo „nepodstatného navýšení mezd“ některé protestující skupiny. Stejně tak legislativa nově ve vodním zákoně „aktuálně“ řeší, kdo bude rozhodovat, až voda nebude, namísto toho, jak to zajistit, aby byla.

Předběžnou opatrnost řešíme, až když nevíme, co se znečištěním v odpadní vodě, namísto toho, abychom účinně bránili znečišťování vod na vstupu znečišťujících látek při jejich uvádění na trh. Když pak chceme proklamovat zlepšení vody v tocích, tak se musíme srovnávat s rokem 1990, protože od roku 2009 se zlepšování zastavilo a ve vodě přibylo látek, o kterých nevíme co s námi a jinými tvory udělají. Ale abych nebyl jen negativní, pozitivně se zlepšilo chování ke srážkovým vodám, a to i včetně praktického jednání úřadů. Díky tomu máme menší povodňové vlny, a hlavně i méně znečištění v řekách v městech s jednotnou kanalizací.

Možný jiný pohled je, když se do vody podíváme jako do zrcadla – na první pohled se tam uvidíme sami, ale jen tak zběžně, ale mělo by to stačit k tomu, abychom si uvědomili, že se nás to, jaká jich voda týká. Na druhý (třeba i s chemickým rozborem) se o sobě dovíme i něco víc. Například o tom, že jsme zlenivěli, a ve vodě přibývá pesticidů, že sice máme hygieničtější záchody, ale díky chloru pak i více AOX, že sice máme nepromokavé bundy nebo lepší pánvičky a kosmetiku, ale tím pádem více PFAS a mikroplastů… Bohužel je tam vidět i to, jak jsou lidé rozpustilí (drogy), nemocní (léky proti bolesti), a hlavně, že přibývá (i kvůli těm pesticidům) těch umírajících, viz nárůsty lidí s rakovinou.

Možná, že až je člověk starší, tak si začne uvědomovat některé věci a měnit priority (lidi si pak přejí hlavně zdraví) a „mudrci“ přicházejí na to, že je rozdíl mezi příčinou a následkem (což někdy na první pohled není poznat, a tak jsme často předběžně opatrní až k následkům), a že základní pravidla udržitelnosti platí na každého z nás, a že chovat se ohleduplně znamená začít u sebe v malém. Třeba tím, že „neteče zbytečně“, že na plevel je motyka, léky nepatří do záchodu a je potřeba se pohnout, dokud to jde, a že zaleju použitou vodou (i když je to proti současnému výkladu legislativy).

Údajně je pak prý naděje, že když to v malém naučíme naše potomky, že to pak možná budou přirozeně dělat i ve velkém… a že se to odzrcadlí i ve vodě. Možná, že nejen ve vodě.

Karel Plotěný, ASIO
Brno, 20. března 2024